Kdo nežárlí, nemiluje?

Publikováno v časopise Psychologie dnes, číslo 1, leden 2017.

S partnerskou žárlivostí se už jistě setkala řada z nás. Možná, jste někdy zažili situaci, kdy na vás partnerka či partner žárlil, nebo jste naopak někdy vy sami žárlivost vůči někomu pocítili. Jak žárlivost naše vztahy ovlivňuje a opravdu platí známé úsloví, že kdo nežárlí, nemiluje?

sv

Ve své podstatě je žárlivost emoční stav – nepříjemný jak pro toho, kdo ji prožívá, tak ve výsledku i pro toho, na koho je žárleno. Ruku v ruce se pojí s pocity úzkosti a nedůvěry, obav ze ztráty partnera či partnerky a z potenciální nevěry. Souběžně s tím vyvstávají u žárlivce i otázky a pochybnosti o vlastní sebehodnotě a sebevědomí.

Možná si říkáte, že vás se žárlivost netýká, ale pravda je taková, že „rozžárlit“ se ve skutečnosti může každý. Potvrzuje to také známý časký sexuolog a psychiatr Miroslav Plzák ve své knize Othelon, ve které uvádí, že jakékoliv ženě či muži, které máme rádi, se může podařit v nás žárlivost vyprovokovat. Individuální je pouze míra signálů, které k jejímu probuzení potřebujeme. Zatím co někomu stačí velmi málo, v jiných případech je třeba intenzivní podnět.

Člověk je do určité míry schopen zvládat žárlivost sám, aniž by ji dával před svým partnerem najevo. Pokud ale jeho obavy, ať už na reálném či nereálném podkladě, přerostou určitou míru, kterou je schopen zvládnout sám, začne o nich mluvit. V tzv. žárliveckém dialogu se pak mohou objevit jak obavy z konkrétní nevěry, tak filozofické úvahy na toto téma, kterými „zaměstnává“ svého partnera. Tím, že žárlivec toto téma před partnerem otevře a prohlubuje ho, nabývají na síle také jeho obavy z nevěry a opuštění, které se snaží vyrovnat svými požadavky na důkazy věrnosti. Pokud není s reakcí partnera spokojen, může následovat další stupeň ve formě sledování a slídění.

Tímto svým chováním dává žárlivec partnerovi najevou svou závislost a také fakt, že si jím partner může být jistý. Tím, mimo jiné, snižuje svou atraktivitu, protože se chová způsobem, které je odrazující, ať už je jedná o výčitky, narážky, neustálé dotazování s kým partner tráví svůj čas, ať už pracovní či oddechový, ale také zmíněné sledování a slídění v osobních věcech. U partnera, na koho je žárleno, dochází k reakci přesně opačné – zmíněné chování může jednak probouzet antipatie vůči žárlivci, ale zároveň také pocit dominance a nezávislosti (ať už se jedná o osobu, která je ve vztahu spíše dominantní či submisivní). Tím se dostáváme do spirály, kdy narůstající nezávislost opět více provokuje žárlivce a probouzí v něm další obavy a to může ve výsledku vyústit paradoxně v to, čeho se žárlivec nejvíc bál, tedy k nevěře a rozpadu vztahu.

Žárlivost jako patologie i evoluční strategie

V souvislosti se žárlivostí samozřejmě hraje roli i osobnost každého z nás. V určité míře je tzv. situační žárlivost přirozenou součástí života, která se projevuje jak u mužů, tak u žen. Lze se ale setkat i s patologickou žárlivostí, která má základy přímo v osobnosti člověka a není přímo vázána na konkrétní spouštěč – v případě patologického žárlivce pak nezáleží příliš na tom, zda se jeho partner či partnerka chová jakkoliv podezřele. Důvod k žárlivosti se zkrátka najde.

Existují určité rozdíly mezi pohlavími v tom, co žárlivost obvykle spouští – zatímco ženy vnímají obvykle hůře emocionální nevěru, tedy situaci, kdy se jejich partner zamiluje do někoho jiného, muži na druhé straně hůře snášejí nevěru fyzickou. Možné vysvětlení tohoto rozdílu nabízí evoluční psychologie: pro ženu je partner také poskytovatelem zdrojů, ochrany a péče, nejen pro ně, ale i pro potomky. Obavy z emocionální nevěry jsou tak u žen spojeny i s obavou, že muž bude své zdroje a péči investovat jinam. U mužů se naopak pojí obavy z fyzické nevěry s obavou, že by mohl své zdroje a energii investovat do potomků, kteří nejsou jeho a přirozeně se tak snaží „hlídat si“ svou partnerku.

Jak souvisí žárlivost s dominancí a submisivitou ve vztahu?

Žárlivost si mezi typy vztahů nevybírá. Objevit se může jak v partnerství, které je vcelku rovnocenné, tak v hierarchickém typu vztahu, ve kterém je jeden z partnerů spíše dominantní a druhý spíše submisivní.

Projevy žárlivosti jsou s ohledem na postavení žárlivce ve vztahu specifické. Žárlivci, kteří zaujímají spíše dominantní postavení, mají tendenci se při žárlení projevovat více majetnicky a zaujímat vůči partnerovi více vlastnický postoj. Potenciální nevěru pak vnímají především jako urážku a znevážení jich samých a častěji se u nich lze setkat se spojením žárlivosti a fyzické agrese, nebo tendence se mstít. Největší riziko fyzické agrese spojené se žárlením je pak u mužů v dominantní pozici, což uvedl již Kinsey ve své přelomové publikaci Sexuální chování muže.

Častěji se však setkáme se žárlivostí na straně submisivních partnerů a partnerek. A jak se u nich žárlivost projevuje? Oproti dominantním jsou obvykle více citově závislí, více se tedy obávají o vztah, více vyhledávají přítomnost partnera a jejich výkon v různých oblastech života se do značné míry může odvíjet předně od přijetí jejich partnerem. Typickým projevem žárlivosti je pak „fňukání“, trucování, výčitky nebo výhružky. Submisivní partneři dokáží více pracovat s pocitovou stránkou věci, než dominantní, kteří spíše využívají své síly. Jsou tedy lépe schopni identifikovat motivaci, proč jejich partneři ve vztahu s nimi setrvávají a použít ji v žárlivosti proti nim. Typickým příkladem mohou být demonostrativní útěky, výhrůžky sebevraždou či vyhrožování rozvodem, spojeným i se zákazem vídání dětí. Na druhou stranu jsou to právě přirozeně submisivně založení partneři, kteří jsou více schopni se vyrovnat a ustát situaci odhalené skutečné nevěry.

Žárlí sadomasochisté méně?

V rámci projektu Sexuální variace, ve kterém se věnuji partnerství a lidské sexualitě, často hovořím s lidmi, kteří provozují BDSM, tedy konsensuální aktivity zahrnující bondáž-disciplínu, dominanci-submisivitu a/nebo sadismus-masochismus, s cílem sexuálního vzrušení a/nebo osobního růstu. A tak mne zajímalo, jak tito lidé žárlivost ve svých vztazích vnímají a jaké situace mohou být v souvislosti s BDSM pro rozvoj žárlivosti rizikové.

Osobní výpovědi korespondují s novými výzkumy, které se věnují psychologickým charakteristikám lidí, kteří BDSM provozují (např Wismeijer, 2013) – v souvislosti s tématem tohoto článku pokládám za velmi podstatné zjištění vyšší hladiny psychické pohody, ale také nárůst pocitu blízkosti u párů, které BDSM provozují. Jak již bylo uvedeno, žárlivost souvisí také s vlastním sebepojetím, pocitem vlastní hodnoty a s psychickou pohodou a logické by tedy mělo být, že lidé, kteří svůj vztah obohacují těmito společnými osobními aktivitami, pomáhajícími v budování vzájemné důvěry, by měli být i méně žárliví. Je to samozřejmě téma, které by si zasloužilo svůj vlastní výzkum.

Přesto, že jsem uvedla „stmelující“ efekt BDSM aktivit, nalezla jsem zároveň v rámci nich několik výjimek, potvrzujících pravidlo. Za potenciálně rizikové pro rozvoj žárlivosti u partnerů v dominantní roli považuji především experimentování s kandaulismem, což je erotická aktivita spočívající v ukazování partnerky jiným osobám. Věřím, že pro někoho může být skutečně vzrušující, nicméně na člověka, který s ní teprve začíná experimentovat může v výsledku zapůsobit poněkud jinak, než si představoval.

Za potenciální riziko ze stran submisivních partnerek považuji občasnou tendenci dominantních partnerů zapojit do aktivit další ženu. Je třeba si uvědomit, že i přes souhlas partnerky a její plné racionální pochopení, pro ni může být taková situace ve skutečnosti velmi náročná. Samozřejmě opět dodám, že stejně jako k žárlivosti mohou vést takové aktivity, pokud jsou dobře vykomunikovány, i ke spokojenosti všech zúčastněných.

Co je to BDSM?
BDSM je akronym, složený ze tří zkratek: bondáž-disciplína, dominance-submisivita, sadismus-masochismus. Můžeme sem zařadit celé spektrum konsensuálně provozovaných aktivit, jejichž cílem je sexuální potěšení a/nebo osobní růst. Provozují jej jak lidé, pro které se jedná o společensky přijatelnou formu jejich přirozených sexuálních potřeb, tak lidé, pro které jsou tyto aktivity příjemným koníčkem a zpestřením sexuálního života.

Jak zvládat žárlivost?

Jaké jsou způsoby prevence žárlivosti? Jedním z hlavích je především pěstování vlastní zdravé sebedůvěry a její podporování u partnera či partnerky, otevřená komunikace, dodržování společně dohodnutých pravidel a obecně pěstování vzájemné důvěry.

Je třeba si jasně vymezit vlastní prostor o kterém se nediskutuje. Jasně stanovte hranice svého prostoru, ale zároveň dejte najevo svůj respekt vůči prostoru svého partnera a podporu v jeho osobním růstu a koníčcích. Trvání na vlastním soukromí, množství času tráveném bez druhého partnera, či výběr koníčků a přátel, kteří nemusejí být žárlivci vždy po chuti, by mělo jít ruku v ruce a být v rovnováze s projevy lásky, důvěry a podpory a s plánováním společně prožitého času, jehož množství bude vám oběma vyhovovat.

Je tedy třeba práce obou dvou – zatím co žárlící partner bude pracovat na svém vlastním sebevědomí, hodnotě a důvěře vůči druhému, jeho protějšek si musí být vědom, že je to právě on, kdo určuje hranice toho, kam až je schopen dělat ústupky a jak daleko tedy nechá partnerovu žárlivost zajít.

Závěrem…

Konečně si můžeme odpovědět na otázku položenou v úvodu: platí známé úsloví, že kdo nežárlí, nemiluje? Nevěřte tomu. Žárlivost vztah spíše naruší, než upevní a nevěře nezabrání… spíše k ní může ve výsledku vést. Pěstujte sebedůvěru a vzájemnou důvěru, otevřenou komunikaci a nastavte si v partnerství takové hranice, které budete vzájemně ctít. Jak jsem uvedla, „rozžárlit“ se občas může každý, důležité ale je si tento stav uvědomit a efektivně na něm společně pracovat.

Na závěr uvedu výstižný citát Virginie Satirové, která se po léta zabývala problematikou partnerských vztahů (1994): „Pokud je člověk sám se sebou spokojen a má se rád, lze předpokládat, že bude schopen zvládat svůj život z pozice poctivosti, důstojnosti, vnitřní jistoty, lásky a reality. Tento stav lze označit za stav vysoké sebeúcty. Lidé nacházející se v tomto stavu jsou schopni navazovat stabilní vztahy a udržet je. Vědomí vlastní hodnoty je cestou k psychickému a sociálnímu zdraví. Zjednodušeně řečeno lidé, kteří si cení sami sebe, jsou schopni milovat a respektovat druhé takové, jací jsou, cenit si jich a komunikovat s nimi přiměřeně okolnostem.“

Literatura

  • Kinsey, Ch. (1948). Sexual Behavior in the Human Male. Bloomington, Indiana: Indiana University Press.
  • Plzák, M. (1999). Othelon aneb manuál o žárlivosti. Praha: Motto.
  • Satirová, V. Kniha o rodině. (1994). Praha: Práh.
  • Wismeijer, A., van Assen, M. (2013). Psychological characteristics of BDSM practitioners. J Sex Med. 2013 Aug;10(8): 1943-52.
Zdeňka Řezníčková

Zdeňka Řezníčková

více informací: http://sexualnivariace.cz/zdenka-reznickova/
kontakt: reznickovazdena@gmail.com
Zdeňka Řezníčková

Latest posts by Zdeňka Řezníčková (see all)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
28 + 27 =